Cesta za vinným snem - příjezd do Kremsu

Mám rád cestování. Rád cestuji a když zrovna necestuji tak si o cestách rád sním. Vlastně všechny mé sny nějak souvisí s cestováním. Ty nejromantičtější a nejpřitažlivější se odehrávají na palubě lodi – cestuji rád jakkoliv, ale cesta lodí má nějaké další kouzlo navíc. Mám rád víno. Rád ho vychutnávám v pohodovém a romantickém prostředí – třeba ve slunné lázni na Grébovce nebo u praskajícího krbu. V milé společnosti nebo úplně sám, jen se svými myšlenkami a sny. Ale úplně nejraději za ním vyrážím tam, kde se narodilo, kde je doma. Tam totiž chutná úplně jinak, než když ho unesete z jeho domova a uvězníte ho ve svém sklepě, kde čeká, až přijde jeho soudný den…

Jsou kraje, které dokážou uspokojit všechny mé touhy najednou – cestovat, cestovat lodí, cestovat za vínem, kolem vína a vinic a se sklenkou vína v ruce. Jedním z těch krajů je údolí Wachau v Dolním Rakousku. Není jediný, ale určitě jeden z nejkrásnějších a také je nám nejblíže. A protože sny se mají snít, ale také, aspoň za některými, se má člověk vydat a jít za nimi, tak jsem začátkem května loňského roku za tímto vinným snem vyrazil právě do tohoto půvabného údolí Dunaje. Za snem, za vínem, za pohodou. Do kouzelné krajiny porostlé lesy a hlavně vinnou révou, s majestátními kláštery, hrady či jejich ruinami, tyčícími se na vrcholcích kopců, do útulných venkovských vinných šenků heurige, na vinařské slavnosti otevřených sklepů, do malebných vesnic a městeček, do majestátního historického města Krems, které je centrem celé oblasti.

První setkání s Kremsem

Cestu vlakem do Kremsu si užívám. Kochám se pohledem na ujíždějící krajinu, zalitou mořem vinné révy a oddávám se představám, co mi asi tak kraj, zaplevelený touhle Bohem požehnanou křovinou nabídne. Krems – vytrhává mě najednou ze snění nádražní cedule. Das ist Krems? ptám se duchaplně slečny hledící na stejnou ceduli. Honem balím bágl a vyskakuji z vlaku. Zbytečně – Krems je konečná.

Grüss Gott, Rakousko! Zapomeňte na „Guten Tag“, jak jste se učili v hodinách němčiny, ale pěkně Pozdrav Pánbůh. Rakušané jsou velice milí a pohostinní lidé a jistě vám přejí dobrý den. Ale také jsou velice zbožní, takže jim zdraví jejich Boha leží na srdci ještě o něco víc, než váš dobrý den. Pokorně přijímám tradici kraje, který chci poznat a cítění jeho obyvatel, mých hostitelů, a zdravím, ač nevěřící, pozdrav Pánbůh – Grüss Gott.

Tuhle úvahu ovšem musím následně poopravit. Takhle jsem to chápal, když jsem na cestách přemýšlel, proč se Rakušané zdraví Pozdrav Bůh. Jenže ono je to myšleno jinak. To mi vysvětlila moje kamarádka Marta, až když jsem se vrátil. Během historického vývoje a komolení se tam totiž ztratilo slůvko TĚ – Pozdrav Tě Bůh. Takže ten pozdrav neznamená, že by Rakušané přáli zdraví Bohu (ten totiž takové přání nepotřebuje), ale vám přejí, aby vám Bůh dopřál zdraví – což má větší váhu, než když vám oni za sebe popřejí dobrý den. Tak jestli jste to taky nevěděli…

Krems. Vůbec jsem netušil, v jak kouzelném starobylém městečku jsem se rozhodl strávit následující skorotýden. To budou fotky! Ale nejsou… Krems jsem nějak nafotit nestihl – příště! (Krems jsem nakonec opravdu nafotil – při druhé, podzimní cestě. A aby tohle povídání nebylo jen samé písmenko, tak jsem si ty o pár měsíců mladší fotky vypůjčil).

Nejdřív se musím zorientovat, najít „íčko“, sehnat nějaký katalog ubytování a zavčas vyhledat střechu nad hlavou. Všechno klape, katalog mám, procházím pěší zónou a vyhlížím tu nejpohodovější zahrádku. Usedám, a u milé, pěkné a usměvavé servírky si objednávám první skleničku podunajského vína – Grüner Veltliner (Veltlín zelený) – jak jinak, jsem totiž v kraji veltlínů. Nádhera – skvostné víno! Osobně mě kremský (po česku kremžský) veltlín oslovuje daleko víc, než jejich slavnější hořčice. Pomlaskávám a nořím se do katalogu ubytování.

Překvapivé slovanské setkání

K vedlejšímu stolu si přisedají dva mladíci, tak 13 – 14 let. Jejich rozhovor mě odláká od katalogu: „Dáme si každej jedno malý, nealkoholický“, navrhuje česky první z nich. Hodně lámanou němčinou své přání přednášejí té krásné usměvavé servírce, která jim chvíli vysvětluje, že má jen lahvové a velké. Nakonec si objednávají jedno velké dohromady. „Musíme někde sehnat brčka, aby se nám to líp pilo…“ Jsem v dobrém rozmaru. „Kluci,“ povídám, „dejte si ještě jedno, zvu Vás.“ A podávám jim drobné na druhé velké nealkoholické. Ale už je tu servírka s dvěma sklenicemi nealkoholického a rozjařeným úsměvem. „Chlapci, dala som vám to do dvoch pohárikov, aby sa vam to lepšie pilo!“ směje se zvonivou slovenčinou… Také vám připadá, že to je jediný jazyk, který může zvukomalebností směle konkurovat francouzštině? Pak už se smějeme všichni a máme radost ze slovanského setkání v germánské cizině.

Kde složit hlavu

Moje pohoda dostupuje vrcholu. Udělal jsem dobrý skutek. V Kremsu mám první známou a ještě k tomu krásnou a milou Slovenku. Času spoustu – jsou tak dvě odpoledne. Loňský zážitek z Vídně, kdy jsem přijel do města navečer a již skoro za tmy pak musel vzít zavděk jakýmkoliv ubytováním, se rozhodně nebude opakovat. A katalog nabízí spoustu zajímavých možností, navíc mám v batohu vytištěných i pár dalších tipů z internetu. Při druhém Viertelu (čtvrtinka – v Rakousku se víno nanalévá po dvojkách, ale po Viertelech a Achtelech – osminkách) – tentokrát je to Ryzlink rýnský, druhá nejtypičtější odrůda zdejšího kraje, se vracím ke katalogu ubytování a vybírám to nejlepší ubytování. Představa: Rozhodně to bude vinařský dvůr, někde na okraji vinic s výhledem na město a Dunaj, ale ne zas moc daleko od centra a nádraží. Loučím se s krásnou Slovenkou, slibuji, že se ještě stavím. „Buděm rada!“, směje se na mě. Nestavil, nějak jsem byl pořád na cestách. Ale slib rozhodně ještě někdy v budoucnu splním. Kdy se člověku stane, že může spojit slušné (dodržování slibů) s příjemným? A stejně ještě potřebuji nafotit ten Krems!
Nebudu vás unavovat líčením, jak neuvěřitelně se to hledání ubytování zamotalo… Raději rovnou nastoupíme na palubu lodi a vyplujeme do Wachau. Příště.

Ještě pár pohlednic z Kremsu

Vyprávění o Kremsu pochází z knihy Jana Mazánka Cesta za vinným snem