Historie nejznámějšího rakouského divadla začala v roce 1741, kdy císařovna Marie Terezie dala svolení k přestavbě bývalé plesové budovy na Michaelerplatz na divadlo. Burgtheater, slavnostně otevřený v… →
Ze srdce Vídně na mezinárodní letiště se dostanete jen za 16 minut … a ještě k tomu ekologicky! Vídeň nabízí mnoho způsobů, jak se rychle a výhodně dostat z města na letiště Schwechat a zpět. Kromě regionální… →
23. srpna minulého roku se v rakouské zoologické zahradě ve vídeňském Schönbrunnu odehrála malá zoologická senzace – v zajetí se narodila panda Fu Hu, která byla počata přirozenou cestou. V celé Evropě →
Kouříte v autě? Dejte si pozor, abyste nedopalek cigarety neodhodili z okna v Rakousku: mohlo by se to pořádně prodražit. Odhazování nedopalků i jakýchkoli jiných věcí nebo odpadků z jedoucího vozu může →
Kniha o cestě za skvělým rakouským vínem a za pohodou.
| ALPY po celý rok Turistika i lyžování |
| Dovolená v Alpách – apartmán v Maria Alm |
| Zájezdy na kole od CK TRIP – specialisty na aktivní dovolenou |
| Hier könnte Ihre Werbung stehen. |
| Zde může být Vaše reklama. |
Jedna z nejvýznamnějších rakouských literárních cen (letos ji získal Němec Jens Petersen) nese jméno Ingeborg Bachmann. Básnířka, prozaička a autorka rozhlasových her, vedle Petera Handkeho a Thomase Bernharda vedoucí osobnost rakouské poválečné prózy, promovaná filosofka a přítelkyně židovského básníka Paula Celana. Po kom se ta literární cena vlastně jmenuje?
Ingeborg Bachmann se narodila 25. 6. 1926 v Klagenfurtu, hlavním městě spolkové země Korutany. Její otec byl učitelem stenografie a italštiny – od něj získala náklonnost k italštině a Itálii. Sama později žila dlouhá léta v Římě. Později řekla, že už jako malá začala psát, v době, kdy jiné děti čtou pohádky bratří Grimmů, ona lehávala na železničním náspu a psala: sny o cizích zemích, o moři, písku a dálkách. Jenomže idylickému dětství učinil konec rok 1938 a připojení Rakouska k Třetí říši. Bachmann později řekla, že to pro ni byl konec dětství. Do tichých, krásných Korutan vpochodovala Hitlerova vojska se svou brutalitou, řevem a zpěvy. „Samozřejmě jsem to všechno nechápala tak, jak by to chápal dospělý. (…) Ale tehdy se poprvé dostavila má smrtelná úzkost.“
V roce 1946 odešla Bachmann do Vídně. „V mých představách byla Vídeň něco nedosažitelného. Přijela jsem celá netrpělivá a plná očekávání. (…) I když jsem pak cestovala do Německa, Paříže, Londýna, v mé paměti zůstala cesta do Vídně jako ta nejdelší.“ Vystudovala filosofii, germanistiku a psychologii a v roce 1950 promovala s prací o existenciální filosofii Martina Heideggera..
V této době vyšly její první práce. Krátká povídka v Kärtner Illustrierte v roce 1946, další povídky, první básně. Pravidelně se účastnila schůzek literární skupiny kolem Hanse Weigela. A seznámila se s židovským básníkem Paulem Celanem. Od této chvíle bude ve všech jejích dílech mezi řádky schovaný dialog mezi nimi. Loni na podzim vyšla v němčině jejich korespondence pod názvem Herzzeit (Čas srdce).
V roce 1953 dostala Bachmann první literární cenu: Cenu skupiny 47 za sbírku básní Čas na úvěr (Die gestundete Zeit). Další čtyři roky žila v Itálii a psala – z této doby pocházejí rozhlasové hry, dvě libreta a druhá sbírka básní Vzývání Velkého vozu (Anrufung des Großen Bären). V roce 1957 se přestěhovala za prací do Německa, do Mnichova, kde začala pracovat jako dramaturg pro Bavorskou televizi, BSF.
O rok později se seznámila se švýcarským spisovatelem Maxem Frischem, kvůli kterému se přestěhovala do Curychu. Od roku 1960 spolu žili v Římě; vztah vydržel ještě další dva roky.
V roce 1960 vyšla Bachmannové sbírka povídek Třicátý rok (Das dreißigste Jahr), za kterou dostala Cenu německé kritiky. Obsahuje mimo jiné i slavnou povídku Undine jde (Undine geht).
Rozchod s Frischem Bachmannová snášela jen těžce a několikrát musela být hospitalizována. Dva roky strávila v Berlíně, ale nakonec se zase vrátila do Říma. Podle svých slov vedla v Itálii dvojí život: pokaždé, když vešla do své pracovny a začala psát, byla zpátky ve Vídni.
Vztah se Švýcarem Frischem se nepřímo odrazil v tománu Malina, vydaném v roce 1971. Je první částí nedokončené trilogie o způsobech smrti. Hlavní hrdinka, bezejmenná vypravěčka, píše o svém komplikovaném vztahu s Ivanem, rodilým Maďarem. Inspirací Bachmannové jistě byl nepodařený vztah, ale v textu není ani jediná zřejmá autobiografická narážka. Max Frisch napsal o témže tématu později knihu Montauk, kde na rozdíl od Bachmannové tak úzkostlivě nekonkrétní nezůstal.
Poslední léta byla pro Bachmannovou opravdu těžká. Až do smrti bojovala se závislostí na lécích a alkoholu, psala už jen málo. V únoru 1970 spáchal sebevraždu Paul Celan – jeho mrtvé tělo bylo nalezeno v Seině. Ingeborg Bachmann ho přežila o pouhé tři roky. 26. záři 1973 utrpěla ve svém bytě v Říme těžké popáleniny (požár pravděpodobně způsobila hořící cigareta), na následky kterých 17. října zemřela. Pohřbena je na hřbitově Annabichl v Klagenfurtu.
Seznam děl a ocenění Ingeborg Bachmann
Spolek pro studium díla Ingeborg Bachmann
(podrobný životopis, o díle, citáty a další informace; v němčině)
Dvoudílný článek o autorce na serveru iliteratura
Ingeborg Bachmann na německé Wikipedii
Cena Ingeborg Bachmann (německy, česky)
Zdroje: www.iliteratura.cz, www.wikipedia.de, www.ingeborg-bachmann.cc
Foto: Vše o Rakousku
Vydařený a zajímavě napsaný biografický článek o významné rakouské prozaičce. Jen tak dál! |
| #1 Kateřina Pátek, 28.08.2009 19:48 • IP 94.112.153.xxx • Reagovat |
Celkem podařený a stručný článek. Obsahuje jen to nejduležitější, přesto tam pár vcelku důležitých informací chybí. |
| #2 Středa, 18.11.2009 10:56 • IP 94.229.94.xxx • Reagovat |